AgentBar

Když pouštíš víc agentů najednou, nejčastěji ti to nespadne. Ono se to jen zasekne. Session běží v tabu na pozadí, narazí na permission prompt a čeká. Zjistíš to za dvacet minut, když se tam přepneš a dojde ti, že se od tvého posledního pohledu nestalo vůbec nic.

Se třemi nebo čtyřmi sessions najednou je najednou tvoje hlavní práce obcházet terminály a kontrolovat, jestli něco nečeká.

Co existovalo, mi nestačilo. Buď appka pro každého agenta zvlášť, takže máš v baru čtyři ikony místo jedné. Nebo notifikace, kterých je tolik, že je za den přestaneš vnímat. Nebo prostě alt-tab každých pár minut. Chtěl jsem jedno místo, kam mrknu a hned vidím, kdo na mě čeká. A u toho nejčastějšího vyrušení, u permission promptu, chtěl jsem odpovědět rovnou tam a nevypadnout z toho, co dělám.

Celé to jsou soubory. Malé hook skripty zapisují jeden JSON na session do ~/.agentbar/state.d/ a frontendy tu složku hlídají a kreslí. Claude Code a Cowork hlásí úplně všechno: prompt, nástroje, oprávnění, otázky, plány, stop. Codex, Cursor CLI, Gemini CLI, Qwen Code a OpenCode se hlásí přes svoje vlastní hooky. Antigravity má pozorovací můstek a hlídače transkriptů. Jenom Copilot pořád žádné veřejné event API nemá, takže ho z menu aspoň spustíš. Maskota má připraveného.

Protokol ví, na čem se pracuje. Každý stavový soubor nese i to, co session zrovna dělá: prompt, model a kdy začala. Řádek pak neříká jen jméno repa, ale třeba „fix the auth bug in middleware · 28m“. Schvalování jsou další dvě složky stejného protokolu. Blokující hook zapíše žádost do requests.d/, frontend odpověď do answers.d/ a hook jede dál. Co je nahoře, řídí priorita: kdo čeká na oprávnění, jde před tím, kdo pracuje, a ten před tím, kdo nedělá nic. Spadlý tah svítí červeně a nikdy se neschová pod zelenými Done řádky. A když na řádek klikneš, skočíš na přesný tab nebo pane terminálu, kde session běží — spárováno přes tty (iTerm2, Terminal.app, WezTerm).

Session, která čeká na oprávnění, se ukáže žlutě jako needs approval. A pod tím vidíš přesně to, co schvaluješ: u Edit mini-diff −staré/+nové, u Bash celý příkaz, u Write náhled souboru.

✓ Allow pustí tenhle jeden případ. ✓ Always pustí i všechny další stejné — nabídne se jen tehdy, když Claude Code sám navrhne pravidlo, a vždycky ho uvidíš čitelně jako Bash(git push:*), ne jako syrový JSON. ✕ Deny zamítne. Nebo prompt vrátíš do terminálu. A když nechceš ani otvírat menu, je tu volitelná zkratka ⌥⌘A / ⌥⌘D.

Odpověď se vrací přes PermissionRequest hook, takže se v terminálu žádný prompt ani neukáže. Stejný pruh tlačítek mají i permission dialogy Antigravity. Codex a Copilot hooky na rozhodování nemají, takže jejich řádky nabízejí poctivě označený pokus: přepnout na terminál a odklepnout to za tebe. Chce to oprávnění Accessibility.

Jedna věc mi určila celý zbytek: aplikace tě nikdy nesmí držet v šachu. Prompt v terminálu žije celou dobu a vyhrává, kdo odpoví dřív — druhá odpověď se v klidu zahodí. Když AgentBar neběží, spadne uprostřed čekání, nebo si ho prostě nevšimneš, prompt vyskočí v terminálu úplně stejně, jako by AgentBar vůbec neexistoval. Prošel jsem si všechny způsoby, jak se to může rozbít, a každý z nich končí obyčejným promptem v terminálu.

Od verze 1.10 může AgentBar bydlet jako Dynamic Island: malý ostrůvek pod notchem s maskotem pracujícího agenta a jeho úkolem. Najedeš na něj a rozbalí se do panelu se sessions. To, co na tebe čeká, vede jako velká karta, zbytek jsou tiché řádky pod ní. Panel se nikdy neotevře sám, nikdy ti nesebere fokus z editoru a na displejích bez notche se z něj stane plovoucí pilulka.

V ostrůvku se z odpovídání stalo víc než schvalování. Když se Claude ptá, možnosti vidíš jako karty, na které klepneš. Ze čtyř otázek najednou je průvodce po jedné otázce, s tichým „2/4“ a tlačítkem zpět. Když Claude doplánuje, celý plán se vykreslí jako Markdown — nadpisy, odrážky, kód — a dole máš Keep planning, které ho pošle přepracovat, a Approve plan. Hotová session řekne, co dodělala: jeden řádek závěrečných slov agenta pod zeleným Done. V patičce tiše svítí spotřeba kvóty, čtená z lokálních souborů CLI — žádná síť, žádná keychain, nic neopouští počítač. A k tomu volitelné zvuky: čtyři malé syntetizované retro motivy pro momenty, kdy tě session potřebuje.

AgentBar je clean-room přepis staršího notifikátoru pro jednoho agenta. Postavil jsem ho znovu kolem jedné myšlenky: čím hloupější přenos dat, tím líp. Stav jsou obyčejné JSONy ve složce. Celý protokol se dá odladit přes ls a cat, přežije pád na obou stranách a přidat agenta znamená napsat skript, co zapíše soubor. Dneska je sepsaný jako normativní, na OS nezávislý spec — docs/protocol.md — a macOS appka, linuxové CLI a Windows port jsou jen tři frontendy nad stejným kontraktem.

Šest releasů platilo jedno pravidlo absolutně: každé rozhodnutí vzejde z kliknutí. Verze 1.28 ho vědomě mění. Pravidlo, které si sám napíšeš v Settings ▸ Approvals, může odpovědět na žádost o oprávnění za tebe. Nikdy ale nevznikne z Always allow, které nabízí Claude Code — ten návrh totiž píše zrovna ta věc, kterou hlídáš. Karta ti napsání pravidla nabídne, až když jsi na stejný dotaz pětkrát odpověděl stejně a ani jednou jinak.

Za ty dva měsíce se bar posunul od sledování k jednání. Cloudoví agenti — Devin, Cursor cloud, úlohy v Codex cloudu — nemají lokální proces, pid ani tty, na co se zavěsit, takže jim řádky dává malý poller a kliknutí otevře běh tam, kde skutečně žije, ne terminál. V patičce ostrůvku se kreslí, kolik kvóty zbývá, ne kolik se utratilo. Notifikace nesou Allow a Deny přímo na banneru a jsou vypnuté, dokud si je nezapneš. A ⌥⌘N založí novou úlohu ve vybraném repu rovnou i se zadáním.

Claude Code 2.1.287 přinesl mody: pluginy, jejichž kód běží přímo v jeho procesu, vidí každé volání nástroje a můžou ho schválit dřív, než se kohokoli zeptá. To je nový způsob, jak za tebe může něco odpovědět, a AgentBar do toho neviděl. Verze 1.38 proto přináší vlastní AgentBar mod. Je vypnutý, dokud si ho nezapneš, a jenom se dívá: každý hook vrátí Claude Code jeho vlastní výsledek beze změny a CI hlídá, co smí volat, aby si potichu nepřibral nějakou schopnost. Zapisuje jeden soubor na session do mods.d/, tedy stejný protokol jako všechno ostatní.

Výsledkem je stránka Answered without you: co Claude Code pustil nebo zamítl sám, podle tvého pravidla, podle permission módu, přes hook nebo jiný mod. Od verze 1.40 i to, co auto mode pustil místo toho, aby se tě zeptal. Ukáže i pluginy, které za tebe umí odpovědět, a řekne, co spočítat neumí: zamítnutí od auto mode se vrací jako příkaz, který selhal, takže ho nepočítá a karta to přizná. Příkaz, který drží jiný mod — třeba rm -r, který blast-radius nepustí, dokud neodpovíš — se teď ukáže jako waiting on you, ne jako práce. A ten samý mod po každém tahu předá živou Claude kvótu a řádek dostane čip ctx 82%, jakmile kontextové okno přeleze 70 %.

Verze 1.41 je ta nevážná a drží se stejného pravidla jako ty vážné. Joystick vedle ⋯ v ostrůvku otevře Space Bugs, malou hru ve stylu Galaxianu: Clawd jako loď, formace brouků, co se houpou a střemhlav na tebe slétají, dvojnásobek bodů za toho, co zrovna útočí, tři lodě, čím dál rychlejší vlny a nejlepší skóre uložené na tomhle Macu. Otevře se jen tím kliknutím a pozastaví se, jakmile klikneš jinam. A hlavně uhne ve chvíli, kdy tě agent potřebuje: hra se zastaví, ostrůvek ukáže žádost a Back to the break tě vrátí zpátky i se skóre, do patnácti minut.

Zvuky hraje jen se zapnutými Sounds, při Reduce Motion hvězdy stojí a když je zavřená, neběží z ní vůbec nic. Ten samý den přibyl i nudný, ale užitečný protějšek: release notes přímo v aplikaci, v Settings ▸ What's New. Co se změnilo od tvého posledního pohledu, a když čeká update, co přinese, ještě než se nainstaluje. Samo se nic neotevře.

Verze 1.42 přidala druhou hru a joystick teď nabízí obě, tu naposledy hranou první. Bug Hunt se hraje podle pravidel starého lovu se světelnou pistolí, jen nakreslený pixely AgentBaru: pes je náš, bígl v Clawdově oranžovém obojku. Přijde, očichá to a skočí do trávy, ze které pak vylétají brouci po jednom (Game A) nebo po dvou (Game B).

Na každý let máš tři rány. Trefený brouk ztuhne, spadne do trávy a pes vyskočí a ukáže ho. Třikrát mineš nebo moc dlouho čekáš a brouk uletí — obloha se změní a pes se ti vysměje. Kolo má deset brouků, lišta dole ukazuje, kolik jich musíš trefit, ze začátku šest, nakonec všech deset, a každé kolo je rychlejší. Míříš myší a klikáš, nebo posouváš zaměřovač šipkami a střílíš mezerníkem. Pravidla má stejná jako Space Bugs: otevře se jen na tvoje kliknutí, zastaví se, když klikneš jinam, a uhne ve chvíli, kdy tě agent potřebuje.

AgentBar je open source pod MIT, aktuálně v1.56.0. 74 releasů: od první verze s víc agenty přes schvalování na dálku, Dynamic Island, průvodce otázkami a review plánů až po cloudové agenty, měřáky kvót a vlastní schvalovací pravidla, která nejdřív jen sledují, a schvalování z telefonu až po Claude Code mod, který se jen dívá, a dvě hry, které uhnou práci. Nainstaluješ ho jedním curl příkazem, přes Homebrew cask, nebo ten příkaz hodíš do coding agenta a on si to udělá sám. Pak se aktualizuje sám, ve chvíli, kdy na tebe nic nečeká. CLI agentbar je na Linuxu plnohodnotný parťák menu bar appky (status, watch s allow/deny z klávesnice, modul pro waybar) a AgentBar for Windows je nativní system-tray verze nad stejným protokolem.

Dál je potřeba míň kódu a víc toho, aby se AgentBar dostal k lidem, pro které je. Plán je veřejně v roadmapě. Na produktu: ověřit schvalování přes klávesy na skutečných promptech Codexu a Copilotu, nativní Allow/Deny pro Antigravity, až začne fungovat jeho rozhodovací hook, schvalování na dálku pro Qwen Code, až si ověřím jeho rozhodovací kontrakt, a sessions z novějších buildů Claude Coworku, které běží ve VM a na hostu po sobě nenechávají nic ke čtení. Notarizovaný build počká, až stažení ukážou, že o něj lidi stojí. Do té doby se buildy podepisují stabilní lokální identitou, takže oprávnění přežijí update, a instalační návod vysvětlí hlášku Gatekeeperu, která se při ručním stažení objeví.